Co jsme poslouchali v době kamenné: LED ZEPPELIN

Jak se dělá olověná vzducholoď? To se vezme hodný kus rokenrolu, menší kousek blues, něco málo ostrovního folku, a všechno se to důkladně promíchá a lehce přichutí orientálním kořením – ale fakt lehýnce, orient má tendenci přebíjet ostatní chutě a vůně. A pak se to za stálého míchání nechá zvolna metalizovat.

	Deep Purple Black Sabbath

Aby to nebylo tak jednoduché, musí to vařit konkrétní lidé. A ne ledajací. Měli by se jmenovat Jimmy Page, Robert Plant, John Bonham a John Paul Jones, jinak za výsledek neručím.

Tyhle čtyři rockery možná svedla dohromady náhoda, ale spíš si myslím, že u jejich kolíbek stály sudičky, které měly hodně konkrétní záměr.
„ Budete vřeštět a ječet a mydlit kolem sebe tak jako vřeštíte a ječíte a mydlíte teď, parchanti uřvaní. A na věky věků, abyste věděli… a lidi vám to sežerou…“, tak nějak si to představuji.

Ať už to byla náhoda nebo osud, tihle chlápci se fakt jednou sešli, a od první chvíle věděli, že k sobě patří. A podařilo se jim to, o čem snily celé generace alchymistů – proměnit olovo ve zlato.

Začalo to, jak už to tak v rocku chodí, rozpadem kapely. V tomto případě šlo o kapelu Yardbirds. Byla to taková blues-rocková drůbežárna, a vedle Jimmyho Page jí prošly i další legendy blues i rocku - třeba Eric Clapton nebo Jeff  Beck.
Jimmy, který tady hrál chvíli na basu a potom na kytaru, nechtěl nechat projekt zaniknout, a tak se pustil do shánění náhradníků. Dostal tip od bývalého spoluhráče Terry Reida a navštívil koncert jedné druholigové kapely na místní pedagogické škole... no, koncert… kapela i publikum by se prý klidně vešli do dodávky, a ještě by tam zbylo dost místa pro schůzi uličního výboru. Nicméně zpěvák kapely ho okamžitě zaujal… ne plavými kudrnami, ale hlasem, co do výrazu i rozsahu prostě ohromujícím.
Tak se do hry dostal Robert Plant. Ten měl kámoše Bonza, co hraje na bicí, a tak se zašel Jimmy podívat i na něj. Sotva ho uslyšel, hned ho chtěl. John Bonham chvíli dělal okolky, ale pak kejvnul.
Zbýval basák, a ten se přihlásil sám. John Paul Jones uměl nejen basu, ale i klávesy,  mandolínu a jiné nástroje. Zatím spíš jen tak příštipkařil po nahrávacích studiích, a tady ucítil příležitost zahrát si naživo a naplno. Zavolal Jimmymu, a jen tak mezi řečí nadhodil, že kdyby náhodou sháněli basáka, tak ať mu dá vědět… což se nakonec, díkybohu, stalo.

A tak vznikla kapela, která rockovou scénou nejen řádně hnula, ale pěkně ji popohnala všemi možnými směry. Navíc šlo patrně o nejstabilnější rockový útvar co do personálního obsazení – původní sestava vydržela beze změn po celou dobu aktivní činnosti kapely, od roku 1968 do toho černého října 1980 – vysvětlím později.
Ale kapela měla i pátého člena. Byl jím manažer Peter Grant, a jeho zásluhu na grandiozním letu olověného cepelínu rockovou hvězdnou oblohou se neodváží nikdo zpochybnit.

Sluší se připomenout i „kmotra“ kapely, bubeníka skupiny The Who Keitha Moona. Ten o nové kapele v žertu prohlásil, že „poletí jako balón naplněnej olovem“. Zeppelinům se to zalíbilo, a tak zahodili staré New Yardbirds, a dali si do štítu olovo. Napsali to pro jistotu foneticky, aby si lidi nedosazovali jiné významy, a tak vznikl LED ZEPPELIN.

Kapela nám byla zpočátku sympatická hlavně tím, že nebyla „The …“. S tímhle slůvkem, které se vyskytovalo ve většině názvů tehdejších bigbítových kapel, jsme měli problém. Jednak kvůli výslovnosti, jednak nám nikdo nedokázal srozumitelně vysvětlit jeho význam. Asi nejvíc se to podařilo kytaristovi od Velkejch kluků Vildovi, který měl za sebou dva semestry VUT a v sobě zrající pocit, že třetí už by byl navíc. Napřed taky plácal něco o určitých členech, ale když viděl naše výrazy a v nich rodící se otázku „kteří členové konkrétně?“ (to už jsme byli v SSM), rezignovaně povzdechl a řekl, že to znamená něco jako „ten“. To jsme konečně jakž takž pochopili. Zato jsme přestali chápat, jak někdo může dát kapele jméno jako Ten Brouci, Ten Dveře nebo Ten Kdo. Asi na těch povídačkách o blbnutí z drog fakt něco bude.

Ale jinak nás zeppelini zpočátku trochu minuli. Bylo to hlavně kvalitou nahrávek, které se k nám dostaly. Obecně platilo, že čím lepší kapela, tím hůř se shání někdo, kdo má od ní desku. To, co jsme poslouchali, k nám přišlo přes nekonečné zástupy magneťáků, a protože šlo  zpravidla o stroje tuzemské výroby, které byly optimalizované pro přehrávání dechovky a Simonové s Chladilem*, tak už pátá šestá kopie byla k neposlouchání - žádné výšky, jen hučivé basy a plechový střed. Celý zvuk se slil v jakousi dunící masu, ze které tu a tam vyrážely atavistické skřeky a občas z toho vylétlo nějaké zakvílení, u kterého jste si nebyli jistí původem. A tenhle zvuk byl k zeppelinům nemilosrdný. Hlavně ke zpěvákovi.

Bylo málo tak emočně exponovaných zpěváku jako Robert Plant. Věřili jsme mu každé slovo… i když jsme mu nerozuměli ani slovo. Klidně by dokázal emočně rozkolísat publikum i morseovkou. Jenže k tomu potřeboval frekvenční rozsah, který by věrně přenesl všechny ty vzdechy a šepoty, steny a lkaní, všechny barvy a záchvěvy a modulace a kdovíjaká jiná kouzla, která se svým hlasem prováděl. To byl možná jeden z důvodů, proč kapela odmítala vydávat singly, a tudíž se moc nehrála na hitparádových rádiích, která se taky poslouchala na všem možném.

Pokud jste si chtěli zepelíny vychutnat, chtělo to minimálně originál elpíčko*, ideálně koncert. Jenže obojí pro nás bylo za ostnatým drátem, a tak jsme kapele opravdu přišli na chuť až v době, kdy se pašování desek a jiného ideodiverzního materiálu rozjelo ve větším měřítku a my měli možnost slyšet, jak jim to skutečně zní.

Ale zepelíny jsme samozřejmě hráli. Ono to po instrumentální stránce nebylo zas tak těžké – z našeho pohledu – a u zpěvu jsme díky výše zmíněné kvalitě nahrávek došli k přesvědčení, že stačí hodně ječet a trochu chraptět.
Jako první jsme zkusili Imigrant Song. To už jsme byli v SSM.

Když jste za komančů chtěli hrát, museli jste být organizovaní. Hrát dezorganizovaně, to režim viděl nerad. Na dezorganizaci měl copyright.
Jen Organizace vám mohla poskytnout zázemí, nějaký ten kumbál na zkoušení, politické krytí pro případ, že by někomu vrtalo hlavou, proč se pravidelně scházíte v počtu vyšším než dva, a další vymoženosti. Ovšem byl to oboustranný vztah, i Organizace chtěla něco po vás.

V případě organizace SSM to bylo umět chlastat. Už před nástupem nás starší kolegové instruovali, co se sluší a v jakém množství, a tak jsme na první schůzi přinesli odpovídající zápisné. To byl slušný začátek večera, a podle toho, jak rychle zmizeli dva půlčíci rumu v jedenáctičlenném kolektivu, jsme usoudili, že na sobě budeme muset hodně zapracovat. Organizace nám ale poskytla dostatek prostoru pro průběžné zvyšování kvalifikace, a tak jsme rychle srovnali krok.
Na každé pravidelné páteční schůzi přišlo dříve či později na řadu téma „kdo pro něco skočí?“ - samozřejmě až po té, co se vyřešily zásadní otázky chodu organizace, jako třeba „nepřinesl náhodou někdo něco?“. Když šlo o mimořádné akce, například sběr, jako první se řešilo, kdo a z jakého fondu zajistí chlast.

Dá se říct, že chlast byl tužidlo normalizace. Socialismus na své cestě k člověku nezávislému na toaletním papíru dospěl do další fáze. Třídní nepřítel dostal novou podobu – mozkovou buňku. Po marných pokusech zkrotit ji indoktrinací soudruzi zjistili, že daleko účinnější je paralyzovat ji, nebo ještě lépe rovnou ji zlikvidovat. Alkohol se k tomu hodil nejlépe.

Je zvláštní, že když někomu nabídnete světlé zítřky ve formě ráje pracujících, kde člověk nevykořisťuje člověka ale přesně naopak, tak jen ohrnuje nos a znechuceně se šklebí. Když mu ale nabídnete nijak zářný zítřek ve formě ošklivé kocoviny, je štěstím bez sebe. Pustí se do třídního boje s nasazením pilota kamikadze, a ještě si sám platí munici.
Po třech čtyřech pivech mu svět začne připadat daleko srozumitelnější a pochopitelnější, a po několika dalších se dokáže vyrovnat i s tak abstraktními pojmy, jako je dočasnost. A když to vydrží dál, přestane ho trápit nějaká nesnesitelná lehkost bytí - spíš pozná sice nepříjemnou, leč celkem snesitelnou těžkost blití.
Tohle soudruzi věděli, a tak byl chlast postaven na úroveň národního sportu. SSM byla jakási líheň šampionů.

 Ale nerad bych, aby vznikl dojem, že se v SSM jenom  chlastalo, tak to opravdu nebylo. Tak třeba jednou z hlavních výhod členství byl přístup do klubovny, a členové ji využívali daleko častěji než jen o pátečních schůzích. Možná i proto se organizaci SSM přezdívalo Svaz Svobodných Matek.

Ale zpět k hudbě – členstvím v SSM jsme získali už zmíněné výhody, a tak jsme mohli začít přemýšlet o tom, že to konečně rozjedeme naplno. Otázkou bylo, jak se dohodneme na termínech zkoušení jednak s kapelou Velkých kluků, která už tady měla domovské právo a mohla diktovat, jednak s ostatními členy organizace, kteří měli ohledně využití klubovny taky svoje plány. Ale kde je dobrá vůle, tam je dohoda jistá.

Prvně jsme předvedli Velkejm klukům, co už umíme. Ledabyle pokývali hlavou, ale podle kradmých pohledů a nervózního pocukávání v koutcích úst jsme vycítili, že se nás docela bojí. Naše sebevědomí vystřelilo nad oblaka. A tak jsme se do toho pustili naplno.

Začala sháňka po bubeníkovi, protože dva jsou na rock trochu málo. Zájemců sice bylo dost, ale nikdo neměl vlastní bicí. Ale nakonec se jeden našel.

Měli jsme obrovské štěstí, skoro jako zepelíni. Nový bubeník k nám ideálně pasoval jak věkem, tak filozofií, a jak jsme zjistili na první zkoušce, i postojem k hraní. Byl to tvrdý horal z podhůří Jeseníků. Pocházel z bramborářského kraje, a to se výrazně podepsalo na jeho stylu.
Ke všemu měl „věčné“ paličky, od kterých si sliboval, že mu vydrží až do penze. Vysoustružil je z laminátových tyčí od elektrického ohradníku pro krávy, a věřil, že jsou nezničitelné. Byly pekelně těžké, takže jeho údery bylo fakt slyšet. Jen s tou věčností se spletl, protože se po pár týdnech začaly třepit a pozvolna se měnily v košťata.

Jako první jsme spustili Immigrant Song od zeppelinů. Měli jsme ho už s Čendou jakž takž zmáknutý, a bubeník se na otázku jestli to umí zatvářil, že je to  brnkačka, a že daleko těžší by bylo vysvětlit Bonhamovi, jak se to má správně hrát.

Nikdy bych nevěřil, že se dá s půlkilovými paličkami mlátit tak rychle a na tolika místech zároveň. Zírali jsme na to s Čendou jak u vytržení, že jsme málem zapomněli hrát. Jako ve snu jsme skladbu dotlačili do konce a zírali na to dál ještě dobré půl minuty, protože bubeník si nevšiml, že už nehrajem.

Byli jsme u vytržení. Znělo nám to skoro stejně jako to, co lezlo z magneťáku. To pro nás byl signál, že jsme na správné cestě. Jediný problém byl v naší chatrné aparatuře - nestačila naturálnímu rachotu bicích, a zatímco naše zesilovače byly vykulené na doraz, bubeník nešel ztlumit. Skoro jsme ani sami nepoznali, že jsme přestali hrát.

Z bicích se linul jednolitý proud úderů s konstantní intenzitou, co do barevnosti podobný maskovací síti – prostě taková pestrá šedá. Šlo o soupravu Amati, proslulou tím, že má lepší zvuk než plechový bubínek z hračkářství, ale ne o moc. V kombinaci s laminátovými paličkami vedenými vůlí nandat to vesmíru aspoň takhle to byla vražedná směs.
Nám to ale znělo fantasticky. Slyšeli jsme v tom temné bonhamovské bublání basových kotlů prokládané prudkými výpady do vyšších sfér, nacházeli jsme v tom všechny možné finesy všech možných legendárních bubeníků. Jen jsme si nebyli tak úplně jistí, jestli je dobrý nápad použít to všechno naráz a v takovém rozsahu. Bonham, to byla chirurgicky přesně cílená kanonáda – tohle bylo kobercové bombardování.

Bubeník s námi vydržel necelý čtvrtrok. Nelíbilo se mu, že moc preferujeme formu a úzkoprse lpíme na tak vyprázdněných pojmech jako je rytmus, tempo, takt, dynamika, a na dalších přežitcích, které on považoval za dávno překonané. Pro něj byl důležitý obsah… vlastně spíš objem. Pokud šlo o to dostat do písničky co nejvíc úderů, v tom byl nepřekonatelný.

Ale možná jsme ho špatně pochopili. Třeba věřil, že se mu jednoho dne povede fakt velký třesk, a stvoří nový vesmír. Lepší než ten náš.

V našem vesmíru, na rockovém trůnu za devatero ostnatými ploty a devatero betonovými zdmi kralovali zeppelini. Prodávali desky po milionech, lámali rekordy v návštěvnosti, vyprodávali koncerty během pár hodin a okázale kašlali na hudební kritiky.

Když už jsem zmínil chlast, chlastalo se samozřejmě i za plotem, jen asi ne tak soustavně a organizovaně jako u nás. A to se stalo osudným i zeppelinům. V říjnu 1980 po bujaré pitce zemřel bubeník „Bonzo“. Byla to tragická smrt, a ke všemu ještě ošklivá – pravá noční můra životopisců a smutečních řečníků. Udusil se vlastními zvratky. Blbá tečka za životem.

Zeppelini usoudili, že bez něj už by nebyli zeppelini, a ukončili činnost. Asi udělali dobře, kdoví jak by dopadli nastavovaní zeppelini. Tahle čtyřka byla až moc osudová, spolu byli všechno, ale jednotlivě? Sólové projekty jednotlivých členů byly hluboko ve stínu kapely. Takhle se stalie legendou. Vlastně to tak nějak vyjádřili i v legendárních Stairway To Heaven:

Když všichni jsou jedním a jeden se stane všemi
budeme jak skála a nepohneme se

Osobně si myslím, že dráha olověného zeppelinu nebyla jen trvalý vzestup. Spíš mi trochu připomíná klasickou trasu olova – balistickou křivku. Ovšem nedotaženou – skončili ve chvíli, kdy ještě pokles nebyl tak patrný.
Za vrchol považuji album Physical Graffiti, pak mi to šlo tak nějak dolů. Jejich poslední nahrané album The Song Remains The Same mě dost zklamalo. Možná to byl jenom výkyv, zatápání při hledání nových cest, ale  hardrock, zvukomalebné synťákové plochy, boogie-woogie nebo hrátky s chytrými mašinkami nejsou zrovna zeppelinovská parketa. Bylo tam pár zajímavých míst, a návrat k bluesovým kořenům v posledních dvou skladbách citelně spravil výsledný dojem, ale při dalších přehráváních jsem dost často převíjel.

To je ovšem můj soukromý názor… teda teď už ne, když jsem ho zveřejnil. Možná to bylo jinak.
Ale ať už to bylo jakkoli, díky bohu za zeppeliny. Pomáhali nám přežít, přibarvili a projasnili nám tu olověnou šeď, ve které jsme žili, ukázali nám schody do nebe.

Díky bohu, že jsme je mohli poslouchat, díky bohu, že jsme je mohli hrát… a díky bohu, že  nás při tom neslyšeli…

Na ukázku dám nejznámější skladbu LZ, legendární Stairway To Heaven, podle kritiků té doby nejlepší rockovou skladbu za posledních 50 let. Nezvykle zdařilá nahrávka z koncertu na Madison Square Garden roku 1973 - tedy přesně v době, kdy jsme měli ty trampoty s bubeníkem...

* ... to bylo takové sousoší, co se v éře swingu stavělo k mikrofonu, když hrál Vlach**
** ... to byl chlapík, který taky stál před orchestrem, ale na rozdíl od těch dvou se hýbal...