Hate Free realismus

Politika občas mívá tendenci zapřáhnout kulturu do svých služeb. Když se jí to podaří, vznikne parodie.

Kdysi jsme v TV s potěšením sledovali budovatelské filmy z padesátých let. Patřily k tomu nejlepšímu, co bylo v TV k vidění... v oblasti humoru.

Bylo těžké udržet vážnou tvář při zamilované scéně, kde si dva mladí pod rozkvetlým šeříkem vzrušeně špitali hesla pětiletky. Bylo k popukání sledovat partu mládežníků a mládežnic, kteří spěchali na brigádu a při tom se trumfovali, kdo dnes sesbírá víc šrotu pro naše hutě - zvlášť když cestou po Karlově mostě potkávali tu oddíl rozesmátých úderníků v nažehlených montérkách, tu hlouček zpívajících děvčat v krojích a s hráběmi na ramenou.

Socialistický realismus byl prostě kulturní fenomén, který nás hluboce ovlivnil... jenže trochu jiným směrem, než soudruzi zamýšleli.

Ono to tak dopadá vždycky, když si politika osedlá kulturu, aby jí pomohla uskutečnit její bohulibé záměry. A dopadá to tak hlavně proto, že dobrá kultura se osedlat nenechá, a politika tak musí vzít zavděk všelijakým šmejdem... a nebo nechá, ale udělá to tak, že to má přesně opačný účinek, než jaký političtí ideologové zamýšleli.

Nevím, který případ nastal v případě Hate Free klipu Gaštanový med, ale musím uznat, že se klip tvůrcům fakt povedl. Ačkoli mě mnozí varovali, že se na to nedá dívat, já to dokoukal až do konce... a ještě jednou... a ještě... podle mě je klip prostě boží.

Nebudu se zaobírat hudbou, mě zní jako takový důchodcovský punk, a tomu já nerozumím. Ale ten příběh - vlastně tři, které nakonec splynuly v jeden - ten mě dostal.

Začíná to babičkou na eskalátoru. Za ní jede mladý štíhlý ar... euroseveroafričan - nebo možná taky europeršan - a za ním udělaný nácek s bejsbolkou. Už už to vypadá na rasový konflikt, ale babička zasáhne, pozve oba rozdurděné kohouty na čaj, a tam nad starými fotografiemi oba zjistí, že k sobě vlastně mají docela blízko, a že by z toho mohlo být daleko víc než přátelství... prostě oba jsou sice v něčem jiní, ale v něčem jsou oba stejní, a pojem tolerance zde rázem dostává další rozměr.

Příběh II. - zástup lidí prochází policejní kontrolou, v něm dívka v nikábu - v takovém tom otevřenějším, kde jsou vidět nejen oči. Když prochází kontrolou, skener zapípá, a zachmuřený hromotluk v uniformě zaujme výhružný postoj. Když ale na něj Nastěnka v nikábu upře své nevinné oči a legitimuje se srdcem na dlani, zjihne nejen hromotluk, ale i skener. A svatba je na dohled.

A konečně tu máme dalšího hodného tolerance - vietnamského obchodníčka, který tlačí přes parkoviště vozík vrchovatě naložený toaletním papírem... a pak je tam ještě blondýna u otevřeného kufru auta... ale žádný strach, není blbá.
Následuje srážka... ale co to? Místo aby na něj blondýna vyjela: "... co blbneš, ty .... šikmo...", přidřepne k němu a pomáhá mu sbírat rozkutálený náklad. Chvíle, kdy se jejich ruce setlkají na roli hajzlpapíru, doslova přetéká symbolikou...

A pak je tu hepyend, kdy se všichni sejdou na diskotéce a užijí si spostu legrace. To už je takové obyčejné klišé. Takové "... a žili spolu šťastně až do smrti.

Klip mohu jen doporučit. Nebojte se není škodlivý, není bolestivý, je prostě srandovní. Srandovní svojí přeangažovaností, schematičností, svojí přeslazenou "klišovitostí", svojí zoufalou snahou vyjádřit myšlenku tolerance tak, aby jí rozumněl alespoň zadavatel.
Obávám se ale, že likvidace našeho cukrovarnictví nepomohla, produkční kvótu cukru letos přešvihneme tak jako tak.