V dobách, kdy jsem získával první hořké zkušenosti s alkoholem a snil horké sny o prvních zkušenostech s děvčaty, kraloval na diskotékách, zábavách a odpoledních„čajích*“SSM Paranoid – neuvěřitelně jednoduchá až primitivní skladba s neuvěřitelným energetickým nábojem.
Její splašené tempo dokázalo rozbouřit naši už tak dost bouřlivou hormonální sféru do té míry, že nás zvedla třeba i od rozpitého piva a vtáhla na parket, jemuž se z mě neznámého důvodu říkalo taneční. Tenkrát jsem se jako zarytý odpůrce všeho iracionálního, a tance především, musel hodně přemáhat, nicméně Paranoid mě přemohl vždycky. Byla v něm totiž magie.
Black Sabbath, to byla magie. Magie černá jako půldecka ferneta. A podobně chutnala. Z přítmí, kterým se obestírala, vystupovaly temné zakuklené stíny a zatínaly kostnaté pařáty hluboko do našich kamenných srdcí. Z jejich znepokojivě nízko položených tónů na nás křičeli všichni ti kohouti, co položili hlavu na špalek za temná božstva voodoo.
Ozzyho přeexponované mečení, podivně nakřápnutý zvuk Iommiho kytary, neméně podivně dunivá basa, bicí s duněním taky nezůstávaly pozadu.
V té době jsme zjistili, že s hudbou je to kapánek složitější, a že rock nespočívá v tom, že všichni hrají to samé na různě tlusté struny. Ale neodradilo nás to - naopak, přilepení uchem k chraplavému magneťáku lovili jsme tóny, rify a figury jednotlivých nástrojů a odhalovali další tajemství magické rockové kuchyně. Čenda například zjistil, že se dá použít víc strun současně a hned to zní líp. Já jsem odhalil pár fíglů, jak se motat mezi akordy, aby to neznělo jako let dezorientovaného čmeláka… no, znělo to pak spíš jako čmelák s kompasem. Jenže pořád tomu něco chybělo.
K rocku patří kytara, která prořízne vzduch jako motorová pila… jako když stíhačka křídly páře mraky. Jenže z výrobku firmy Jolana, nesoucího kdoví proč jméno evokující hurikán, takový zvuk ne a ne vyloudit. Pořád si jen ploše zvonila, nemastně, neslaně, ani stopa po nějakém řezání či párání. A tak jsme postavili Karla.
Karel byl booster (tenkrát se tomu tak říkalo, dnes se potkáte spíš s termíny overdrive nebo distortion, podle míry zkreslení) a jeho úkolem bylo zkreslit zvuk kytary a dát mu ten správný rockový říz. Postavili jsme ho ze čtyř germaniových** tranzistorů podle návodu v Amatérském Rádiu a zamontovali do plechové skříně z pošťáckého autíčka, se kterým jsme si ještě celkem nedávno hráli na písku.
Byl to takový symbolický předěl. Postřižiny. Definitivní překročení hranice dětství směrem ven. Staré hračky dostaly nový obsah.
Karel zvuk kytary skutečně zkresloval, i když ne úplně stejně jako jsme to slyšeli z magneťáku. Kromě toho generoval řadu vlastních zvuků, takže bylo co poslouchat i o pauzách, ale to nám nevadilo. Byli jsme unešeni. Tu a tam se jeho lomozem a burácením prodrala zvonkohra Rádia Vatikán, což pro nás bylo dokladem, že Karel je prostě boží.
Teď jsme si konečně mohli troufnout i na Sabaty.
Jenže s jejich muzikou byla jedna velká potíž – její poloha. Když jsme se pokoušeli poctivě opisovat tóny tak jak jsme je slyšeli, tu a tam jsme se ocitli mimo hmatník.
Když se přihodí aut ve fotbale, dá se to vyřešit vhazováním od postranní čáry. U kytary bohužel tahle možnost chybí, a tak jsme museli transponovat… no prostě posunout to všechno o tři pražce vejš. Jenže tím se nějak vytratila magie – člověk by neřekl, co dokážou tři půltóny. Až s odstupem času jsme zjistili příčinu, a taky tajemství podivného Sabbatovského zvuku – měli podladěné kytary.
Tony Iommi utrpěl v práci úraz, který by jinému kytaristovi udělal rázný škrt v kariéře – plech mu amputoval konečky dvou prstů. Iommi byl ale uhněten z něčeho méně poddajného než je těsto, a tak se nevzdal. Tentokrát nespoléhal na magii, ale obrátil se k alchymii, a vyrobil si jakési protézy z plastových lahví. Ale protože i tak bylo pro něj pnutí strun příliš velké a hraní bolestivé, podladil kytaru a tím zvolnil pnutí strun. Basák udělal totéž, a tím vlastně vznikla magie. Tím vznikl ten nakřápnutý zvuk i to temné dunění, a celkově temné ladění jejich hudby. I Ozzy teď musel mečet níž…
Samozřejmě to není celá magie, ta je výsledkem tvůrčí invence muzikantů, z nichž každý platí za výraznou osobnost, a každý z nich přispěl svým dílem k tomu, že Black Sabbath je dnes legendou heavymetalu.
Koneckonců i k té temné lyrice, která se pro ně stala charakteristickou, se dostali náhodou. Když zkoušeli ve studiu poblíž kina, kde se promítaly horory, Iommi se pozastavil nad tím, že lidé jsou ochotní platit za filmy, které je vyděsí k smrti. A tahle nevinná, leč inspirativní poznámka možná změnila hudební scénu do dnešní podoby. To je to pověstné mávnutí motýlích křídel nad Pekingem, které vyústí v hurikán na Floridě.
Sabati pro nás časem vyměkli. Album Sabbath Bloody Sabbath nám připadalo tak nějak uhlazené, akademické. Objevily se tam klávesy, a dokonce – no považte – smyčce, což jsme brali jako zradu sabbatovského ideálu. Klávesy sice hrál můj oblíbenec Rick Wakeman, ale toho jsem měl v jiné škatulce, a tenkrát jsme měli zatraceně jasno v tom, kdo do jaké škatulky patří a kdo ne.
Bylo tam pár skvělých pecek - A National Acrobat hrála skoro každá vesnická kapela, i když většinou v schelingerovské Metro verzi - ale ta syrová, přímočará magie, která nás před dávným rokem tak zasáhla, jako by se z toho začala vytrácet.
Ne že bychom na ně zanevřeli, jen jsme je přestali uctívat jako satanistické mágy. Sestoupili pro nás z pekelného trůnu na příčky běžných rockových žebříčků, kde už ale nebyli na vrcholu, i když k němu nikdy neměli daleko.
Sabati, tak jako každá rocková kapela, která za něco stála, procházeli bouřlivým vývojem plným hádek a rozchodů, obdobími, kdy LSD brali jako doplněk (někdy i náhradu) stravy, hledáním výrazu i zvuku. Svému dunění ale zůstali věrní, jen ho časem přetransformovali do dnešní heavymetalové podoby.
Ale magie jim ještě zůstalo až až i v důchodovém věku - i dnes, když spustí Paranoid, zvednou publikum ze židle tak jako zvedali nás před čtyřiceti lety.
DEEP PURPLE
* taková nedělní odpolední tancovačka, kde když jste si řekli o čaj, byli jste za totálního magora...
** germaniové tranzistory byly skvělý generátor šumu - ne sice bílého, ale všech možných barev. Používají se ještě dnes do kultovních krabiček pro ortodoxní metalisty, a jejich výrobci si svoje zásoby střeží jako zlatý poklad. Možná že by dnes Karel taky zabodoval...
Na ochutnávku musím dát Black Sabbath - sabati před 43 lety... tak jsme je znali jen z fotek a z rozmazaných nahrávek, o kvalitě téhle nahrávky, nad kterou možná ohrnete nos, jsme si tenkrát mohli jen nechat zdát...
Paranoid věčně živý... na rozdíl od Lenina... sabati loni
A ještě něco "tělo na tělo" - plouživé Changes. Ozzy, tentokrát bez Black Sabbath - jenže dle mého mínění je Ozzy bez sabatů víc sabat než kdy byli sabati bez Ozzyho...
