Přes hardcore k světlým zítřkům?

Milouš Zeman vyvěsil na svém dočasném* sídle modrý ubrus s vyznačenými místy pro skleničky k slavnostnímu přípitku. No co, je to jeho sídlo,ne? Ať si tam věší co chce…

…i když mě z toho trochu mrazí – vzpomínám si, že všude, kde se začaly vyvěšovat prapory se žlutými hvězdami, se lidem vyvěšování tak zalíbilo, že se nakonec věšelo kde co.

Od Miloše Zemana se to dalo čekat – myšlenku socialismu má hluboko vepsanou v ANS**, a Socialistická Internacionála, která dnes řídí europarlament, řídí i tep jeho srdce.
Socialismus není přesvědčení nebo víra, socialismus je životní proces, podobně jako třeba dýchání nebo trávení… ostatně s tím trávením má společného daleko víc, například orgány.

Miloš Zeman se tím ani moc netajil. Neschovával se za kouř vlastenectví, které se před prezidentskými volbami z ničeho nic rozhořelo v srdci jeho protikandidáta - naopak srozumitelně deklaroval úmysl být zase členem nějaké té velké a šťastné rodiny, která zaplaší chmury a pochybnosti a zbaví nás nutnosti myslet. Jen to s tím tvrdým jádrem si nechal až na konec jako milé překvapení.

Zvací akt zakončený slavnostním předáním biankošekové knížky generálnímu předsedovi Evropské Komise Barrosovi rozdělil českou veřejnost – jak už to tak při podobných událostech bývá – na dva nesmiřitelné tábory.
Jedni křičí: hrůza, už zase nám na sídle českých králů vlaje vlajka cizáka.
Druzí oponují: co je na tom divného, mít na svém domě vlajku svého klubu? A koneckonců sami jste si to zvolili, my chtěli Karla.

Těm druhým musím přiznat pravdu v tom, že Karel by to jistě stihl už na výročí (15.3), a pak by ti první měli skutečný důvod křičet. S těmi prvními souhlasím, že je to zbytečné gesto servility, výraz devotnosti, poníženého podřízení se vyšším zájmům.

Ti druzí často argumentují výhodami, které nám EU přináší, i když jim ten výčet postupem času víc a víc řídne. Dnes už jim zbývají prakticky jen dotace a volný pohyb.
Nemusíme stát fronty na letištích – je fakt, že odbavení je rychlejší, ale úspora času se u běžného občana pohybuje v miliontinách promile.
A potom ještě… hmm… hmm… jo, už vím, stejně jsme na EU životně závislí, tři čtvrtiny exportu jdou právě tam.

K těm výhodám bych řekl asi toto – kladný přínos dotací poznají jen političtí přerozdělovači a s nimi spříznění dotační podnikatelé. Ani sebevětší almužna neudělá z žebráka spořádaného živitele rodiny - naopak nechat se vydržovat nezaslouženými dárečky je ta nejjistější cesta k žebrácké holi.

Z EU se postupem času stal ten hodný pán, co rozdává dětem bonbóny, po kterých je jim děsně fajn. Tak fajn, že se bez nich nakonec neobejdou, a udělají všechno pro to, aby dostali další dávku. Třeba okradou vlastní rodinu, prodají střechu nad hlavou, podrazí přátele, klidně vymění celou budoucnost jen za pár dalších okamžiků slasti.

Vidíme to v Řecku, na Kypru, a uvidíme to i v dalších zemích. Místní věrchuška bez mrknutí oka likviduje vlastní země podle striktních pokynů dealera. Ten už nad nimi získal takovou moc, že jim může nadiktovat prakticky cokoli, třeba zavedení faktického policejního státu, který šacuje občany, jestli u sebe nemají víc peněz než je úředně povoleno… na druhou stranu je třeba uznat, že jinak mohou cestovat úplně, úplně svobodně...

Další argument, na který narážím: do EU jsme vstoupili dobrovolně, a odhlasovali jsme si to v referendu, tak do toho teď nemáme co mluvit... a Klaus, ten má nejmíň co kecat, vždyť sám posílal žádost o přijetí.

To je všechno pravda, i s tím referendem. Pominu jeho okolnosti, zejména osvětovou kampaň s výmluvným názvem ANO, která nás vyváženě informovala o všech výhodách a výhodách členství… jenže EU v roce 1996 byla úplně jiná než EU v roce 2003, a ta je zase úplně jiná než dnes.

EU v roce 1996 ještě hledala správnou cestu. Tu a tam ještě zazněl náznak nejistoty, zvažování různých variant vývoje, pochybnosti ještě nebyly nazývány tmářstvím.
V roce 2003 už EU svoji cestu našla a pevně po ní vykročila. Pochybnosti se vytratily, nerozhodnost zmizela, jistota prvních úspěchů převálcovala nejistotu varovných prognóz.

EU dnes už odmítá přemýšlet o jiných variantách. Odmítá zvažovat jiné, schůdnější cesty. Plány B přestávají existovat. Musíme se držet směru, kterým jsme vykročili, i když se nám sebevědomé plány a vize rozplývají ve větru, který nám při tom sešupu sviští kolem uší.
Naproti tomu se stále častěji naplňují ony varovné prognózy.
A my najednou vidíme, že jsme nastoupili do stejného vlaku, ze kterého jsme kdysi utekli.

Nejsem proti těsnější evropské či jiné mezinárodní spolupráci. Spolupráce je jediná cesta k spolužití. Jsem jen proti cestě, kterou se EU vydala. Tuhle cestu známe, máme s ní, na rozdíl od tvrdého jádra, mnohaleté zkušenosti. Víme, kam vede, takže nebylo by spíš pokrytecké nechávat si to pro sebe?

EU vykročila na cestu socialismu. Je to sice socialismus nového typu, ale se starým obsahem. I tady jde hlavně o kontrolu, o moc bez odpovědnosti, o přelévání peněz z kapes těch, co je vydělají, do kapes těch, kterým se prostě vydělávat nechce. Čítankovým příkladem  takové kontroly, moci bez jakékoli odpovědnosti a práva manipulovat s cizími penězi bez povinnosti skládat účty je právě ESM, jemuž se Zeman slavnostně do budoucna zavázal odvést cokoli, o co si řekne, a neptat se jak s tím naloží. Jako správný socialista to samozřejmě neudělal za sebe, ale za nás.
Krédem socialismu je jistota. Jistota nás dnes zaplavuje ze všech stran – z volebních hesel, z tribun řečníků, z vizí politických vizionářů. Jistota spojuje – volá po ní jak nezaměstnaný třicetiletý sociolog, tak bankéř se stamilionovými příjmy… paradoxem je, že ten druhý se jí dnes nakonec vždycky dovolá, a aby byly jeho jistoty naplněny, utrhne se od huby tomu prvnímu... nakonec to ale stejně zaplatí ten třetí, co maká a myslí si o jistotě svoje...

p.s. cca před půlrokem jsem tady v reakci na převratnou změnu pravidel za sebou prásknul dveřmi.
Neberte prosím tento článek za nějaké kajícné přiznání mé tehdejší pomýlenosti - jen jsem dospěl k názoru, že doba už zase vymknutá z kloubů šílí, a je třeba něco s tím dělat. Takže sem zase tu a tam něco plácnu... koneckonců občas si ulevit je zdravé i pro duševní zažívání...

O změnách si dnes myslím totéž co tenkrát, a když jsem nakouknul do diskuse, můj dojem, že není kam se vracet, ještě zesílil. Diskutérů je tu sice o poznánání víc než Rychlých Šípů, jak jsem tenkrát věstil, nicméně duch Novinek tady rozprostřel svá blanitá křídla a diskuse zplaněly.
Proto na případné příspěvky nebudu reagovat - ne kvůli nedostatku argumentů, ale proto, že se mi nechce podstupovat pohovor s kádrovákem ani jiné schvalovací procedury, se kterými je dnes registrované diskutování spojeno.
Děkuji za pochopení...

...habit.!..