Co jsme poslouchali v době kamenné - Deep Purple

V dávných časech, kdy lidé žili ve studených betonových jeskyních a zdravili se "čest práci", přišla k nám hudba plná kamení*. Byla tvrdá, neotesaná, pro řadu lidí těžko stravitelná, ale jiskřilo to v ní emocemi a nespoutanou energií, a tak si nás diluviály rychle podmanila.

Jelikož jsem v té době žil, a prožíval právě ty etapy života, ve kterých se žije fakt na plný pecky, napadlo mě podat o tom svědectví… no, vlastně spíš takové čistě osobní  pokecání o tom, co nás utvářelo, co nabourávalo houževnatou snahu ideologů vykovat z nás nového člověka, a co nám pomáhalo zůstat normální. A byl to právě rock, co odvrátilo naše dětské dušičky od utopických vizí šťastných budoucností připomínajících mraveniště, a udrželo nás v individualismu doby kamenné.

V tomto a několika dalších článcích připomenu pár kapel, které tenkrát pohnuly světem i bez pevného bodu ve vesmíru. Nechci simulovat Wikipedii, a tak tady nenajdete žádné životopisy ani diskografie, ale spíš jen takové plácání o tom, jak jsme je prožívali a co pro nás znamenaly. Prostě takové blábolení lovce mamutů.

Rocková vlna zaútočila na svět s takovou razancí, že na ni příslušné stranické orgány nestačily adekvátně zareagovat. Zato naše orgány reagovaly okamžitě. Lačně vstřebávaly všechny vibrace a záchvěvy toho životodárného burácení, které tak úžasně souznělo s tím co se v nás dělo. Náš vesmír zapadl do správné dimenze, náš organismus se poddal novému rytmu, naše puberta najednou dostala logiku a smysl.

Pro mě osobně doba rocková začíná v roce 1973, a na jejím počátku stojí právě Deep Purple.
Vlastně za to může Frank Zappa - když na jeho koncertu ve švýcarském Montreux nějaký pošuk vystřelil světlici a koncertní hala na břehu Ženevského jezera během okamžiku lehla popelem, inspirovalo to basáka DP Rogera Glovera k napsání skladbičky Smoke On the Water.
Naše srdce v tu ránu zkameněla. Průrazný titulní rif se do nich okamžitě hluboko vtesal a zůstal tam dodnes, nesmazatelný jako elfí runy na prstenu moci.
Vedlejším efektem byl prudký nárůst sebevražedných sklonů u prodejců kytar, protože od té chvíle v práci neslyšeli nic jiného.

Když jste uměli vybrnkat ty čtyři tóny na kytaru, byli jste king a holky vám padaly k nohám. A jelikož starší kamarád - říkejme mu třeba Čenda – byl king a uměl  to dokonce jak na tu nejnižší strunu (ta co je nejvýš**), tak i na tu nejvyšší (ta úplně dole**), rozhodl jsem se, že budu king taky. V té době jsme byli schopní pro jediný dívčí pohled s alespoň homeopatickou stopou zájmu třeba umřít... na přiměřeně dlouho.

Čenda chvíli váhal, ale nakonec usoudil, že na světě je dost holek i pro dva kingy, a tak se ujal své oblíbené učitelské role. Když zpozoroval, že se mimovolně pokouším zapojit do hry víc prstů (tuším dva), usoudil, že mám taky talent, a rozhodli jsme se založit kapelu.
Měli jsme štěstí, náš vesnický rockový trůn se právě uvolnil, protože Čendův starší brácha a několik dalších členů ansámblu The Hustlers nedávno narukovalo na vojnu, a zbylo po nich dost, abychom měli to nejnutnější ke startu rockové kariéry.
Vzpomínám si, že jsme tenkrát seděli v Čendově kumbálu, zírali na dvě kytary opřené o zeď a přemýšleli, co kdo bude hrát. Asi po pěti minutách přemýšlení Čenda řekl:
„Vem si basu, seš větší.“
A začali jsme se lopotně škrábat na rockový Everest, ze kterého na nás shlížela pětice vlasáčů, proti kterým byl i náš dosavadní idol Vinetou napomádovanej blbeček.
Prostě úplně standardní začátek rockové kapely.

Deep Purple, to je pro mě v prvé řadě Ian Gillan. Tady si asi znepřátelím fanoušky ostatních hráčů, ale neva, oči si kvůli tomu nevyklovem. Myslím, že úplně nejlepší věci v Deep Purple vznikaly z napětí mezi zpěvákem Gillanem a kytaristou Ritchie Blackmorem.
Ti dva byli jako oheň a oheň, a dva ohně v jedné kapele dokážou natropit pěknou paseku, když se do sebe pustí... což nebylo nijak výjimečné. Na druhou stranu z těch ohňostrojů vznikla spousta skvělé muziky plné výbušných emocí, a o koncertech, kde to vypadalo, že se jeden na druhého co nevidět vrhne a přinejmenším ho pokouše, kolovaly legendy... pro nás spíš z oblasti mýtů, protože i když na jejich muziku byl každý drát málo ostnatý, je jsme znali jen z fotek, které se k nám z podvratných důvodů pašovaly, a vzácně se tu a tam nějaká objevila i v Melodii***.

Ke zvuku Párplů neodmyslitelně patří varhany. Jon Lord to se svými hammondkami uměl - podmalovával ostré řezavé záseky Blackmoreovy kytary zjemňujícími vyhrávkami, vřeštěl a burácel v divokých sólech, a když tvrdou řežbu proložil barokně učesanou mezihrou (Burn), šíleli jsme u magneťáku.
Vlastně to byl on, kdo nám ukázal, že rock se od klasiky zas tak moc neliší... protože je konec konců jen jejím pokračováním. A taky díky němu se festivalové varhanní koncerty v Olomouckém sv. Mořici začaly plnit vlasáči v odřených džínách.

Na ochutnávku dám tři skladbičky nahrané se zhruba dvacetiletým odstupem. Jako první musím samozřejmě dát Smoke On the Water, kvůli autentičnosti právě z toho roku (1973), kdy naše puberta našla další cestičku, jak zbavit tělo přebytečné energie. Párplové jsou tady v základní sestavě (Gillan, Blackmore, Lord, Glover, Paice).
Nahrávka sice není nějak extra kvalitní, tehdejší záznamová technika měla spoustu prostoru k vylepšení, ale párplíky tam uvidíte tak jak jsme je znali (z fotek a magneťáku).
Taky je zajímavé si připomenout, jak se tenkrát hrálo - sloupy beden za kapelou, lampové maršály(ektronkové zesilovače) vykulené naplno, všechen ten kravál v zádech, každý se snažil být slyšen a každý hrál hlavně za sebe...

Další bombónek je z koncertu v Moskvě r.1995. Po několikaminutovém sólu Jona Lorda (aby si ostatníhráči na chvíli oddechli) uslyšíte nádherné blues When a blind man cries.  Je v novém, moderněji střiženém obalu, než jak jsme ho slýchali my, ale šťáva je původní. Přibyla krátká romantická, griegovsky snivá předehra, ve které Lordovi sekunduje současný kytarista DP Steve Morse.
Morse je kytarista od pánaboha - takový Van Halen a Gilmour v jednom. Z Van Halena má rychlost a techniku pravé ruky**** (ta s trsátkem... většinou), z Gilmoura ohýbání a modulaci tónu, které způsobí, že kytara ožívá a zpívá

blues je nejlépe užívat ve dvou, a to ideálně na spoře osvětleném tanečním parketu. pověsíme si partnerku na krk - žádný strach, je to víceméně automatika, prostě se jen postavíte těsně k ní a ona se na vás pověsí sama obejmeme ji, sepneme ruce v tom dolíku, kde končí záda, tedy tam, kde se horní, zajímavá polovina ženy napojuje na tu dolní, neméně zajímavou - ruce nespínáme příliš pevně, měly by být  připravené k průzkumným výpadům. lehce ji přitiskneme k sobě, zaboříme obličej do jejích vlasů a opájíme se její vůní - správný nátisk je indikován lehkým tlakem na hrudi... pokud všechno funguje tak jak má, co nevidět ucítí lehký tlak i partnerka. poddáme se vláčnému, houpavému rytmu, vypneme všechny rozumové funkce a přepneme tělo na autopilota - blues vnímáme autonomní nervovou soustavou, necháme spuštěné jen základní hlídače, aby průzkumné výpady nepřerostly v otevřený boj.

A nakonec současní párplové s rockovou baladičkou Sometimes I feel like screaming.
Ian Gillan už tady vypadá jako Milan Chladil, ale energie má furt na rozdávání.
Johna Lorda v roce 2002 vystřídal Don Airey a dá se říct, že změna párplům nijak neuškodila. Airey jede decentně v Lordových kolejích, a těžiště jejich hudby se přeneslo na kytaristu Morseho, který to nese s přehledem.
Všiměte si, jak se proti první ukázce zvuk kapely zkultivoval a uhladil - je to dané jednak zvukovou technikou, jednak tím, že zvukař už je dnes povolání na plný úvazek, a u kapel tohoto kalibru dokonce týmový. Taky hráči vyspěli a nehrají už jako o život... což sice na jedné straně ubírá hudbě rockové dravosti a nespoutanosti, na druhé straně lepší čitelnost přináší větší požitek z hudby samotné.
Nejlíp je to vidět na kytaře - možná se vám zdá, že furt vyzdvihuju Morseho, ale já ho prostě obdivuju. Morse hraje s jistotou a obrovskou technickou převahou. Nehraje jak o život, naopak cítíte, že má kytaru v každém okamžiku plně pod kontrolou. Zvuk kytary v sólech suverénně proráží, aniž by překřikoval ostatní, přečtete každý tón i v těch nejkrkolomějších pasážích.

Takže tolik k Deep Purple. Pokud vás článek inspiruje k malé exkurzi po stopách párplů třeba na YouTube, věřím že nebudete litovat. I ti, kteří Deep Purple neznají, se možná budou divit, kolik už slyšeli jejich písniček. 
Příště to bude o sabatech, tedy Black Sabbath, a o tom, jak jsme si postavili Karla. Tak se moc netěšte...