Jak bych postupoval při obhajobě mačetových útočníků

Obhajovat ozbrojený útok na bezbranné oběti není jen tak. Těžko tam vystačíte s “…oni už to víckrát neudělají, podívejte, jak smutně koukaj.“

Pokud chcete, aby vaši klienti vyvázli co nejlíp, chce to zapojit kreativitu v maximální možné míře a hledat cestičky, kterými se dá zákon když ne obejít, tedy aspoň odsunout stranou, aby zbytečně nepřekážel.

Výchozí situace není špatná – utočníci jsou příslušníky menšiny, která je ve světě považovaná za utlačovanou, oběti jsou výhradně zástupci utlačovatelů. Tady máme jedno velké plus - víme už, co dokáže rozhořčený hlas světa, a jak se umí paragrafy kroutit, když na ně z jedné strany dorážejí „lidskoprávní“ aktivisté a z druhé politici všech možných barev, kteří jsou vděčni za každou příležitost ukázat na problémy druhých a odvrátit tak na chvíli pozornost od problémů vlastních.

Proto se nebudeme soustředit na případ samotný, tam máme poměrně omezené pole působnosti a ruce svázané poněkud jednoznačnými fakty, a soustřeďme se na samotný proces. Právě tady je nejvíc možností, jak odsunout právo bokem. Existuje přece ještě něco, co je nad právem, ne?
Spravedlnost.

Ano, obyčejná lidská spravedlnost. Na tu přece mají právo i obvinění, ne?

Když jde o to hájit práva pachatelů, můžeme si být jistí podporou všech těch bizarních spolků ochránců práv, protože právě práva pachatelů je zajímají. Oběti jsou nezajímavé, protože ty už mají na své straně zákon, takže jsou vlastně v přesile.
Když jsou navíc obvinění příslušníky „utlačované“ minority, můžeme se spolehnout na hlasitou podporu ze všech stran a Úhlů.

Takže bych zvolil následný postup: začal bych šířit podezření, že proces je manipulovaný. Soudcové jsou pod obrovským veřejným a mediálním tlakem, a jsou tlačeni k exemplárnímu rozsudku, jehož účelem nebude dosáhnout spravedlnosti, ale vyhovět veřejné poptávce.
Tomuto podezření zpočátku hrály na ruku nepokoje v postižených oblastech, které byly mediálně prezentovány jako rasistické. Není lepší důkaz atmosféry lynče, než davy na ulicích.
Jenže situace se bohužel uklidnila, davy z ulic zmizely, lidé přestali spoléhat na pomoc státu a jak napovídá zvýšená poptávka po obranných prostředcích všeho druhu, začínají spoléhat na sebe. Co teď.

Odpověď je nasnadě – dostat zase lidi do ulic. Zjitřit rány, rozpumpovat vášně, rozfoukat uhasínající plamínek nenávisti. To ale není jednoduché, a navíc udělat to tak, abychom byli z obliga. Nejde prostě vyjít do ulic s transparenty a snažit se strhnout davy. Musí se na to šikovněji. Nejlépe narafičit to tak, aby vina padla na oběti.

Co takhle počkat, až nějaká oběť nebo někdo jí blízký si v návalu bezmocného vzteku pustí hubu na špacír, a pak ho zmáčknout? Když se to udělá šikovně, dá se počítat s úspěchem. Vášně ještě neuhasly, zatím pořád doutnají a dusí se bezmocností, a tak může stačit i tohle malé fouknutí, aby znovu vzplanuly. A když se to podaří, máme to v suchu. Stačí ukázat: podívejte se, jak tady chcete někoho v klidu a spravedlivě soudit, když támhle na ulici huláká rasistická lůza lačnící po nevinné krvi.

Tak takhle nějak bych postupoval já – kdybych ovšem byl právník a měl na to žaludek.
Je to čistě moje fikce a výplod mé fantazie, i když přiznávám, že trochu ujetý, a nemá žádnou spojitost s realitou. Navíc pochybuji, že by se našel právník schopný uvažovat takhle.