Řecký plán na záchranu Řecka...

Ekonomické školy nemám, a i těch neekonomických jen poskrovnu, ale čtu skoro pravidelně blogy Matějky a Šichtařové, a tak se cítím dostatečně fundovaný vyjadřovat se k otázkám, které hýbou světem...

... a i když s výše uvedenými autory v lecčem souhlasím, v jedné věci mám jiný názor - nemyslím si, že Řecko je v pasti. Naopak, jsem přesvědčený, že Řecko ví, jak z toho ven... ale tady s nimi zase souhlasím, že existuje jediná cesta... jenže na rozdíl od obou autorů si myslím, že Řecko už po ní nějaký čas vykračuje... no, nebudu to už dál zamotávat...
Řecko ví jak na dluhy. Vědí to i ostatní státy, které jsou zvyklé žít v pohodovém tempu a nestarat se moc o to, co bude zítra. Stačí čas od času trochu znehodnotit měnu, dluhy jednoduše odmáznout devalvací, a tak přenést zátěž na věřitele - přesněji sebrat těm spořivějším, co jsme rozdali těm bezstarostnějším... jak už tady ostatně psali jiní.  Časem si sice musíte pořídit na výplatu dvoukolák, ale naučíte se s tím žít, protože život je přece od toho, aby se žil, a  aby se promrhal v pachtění za statky a kariérou, ne?
Na jihu to tak fungovalo běžně, a jižní měny podle toho vypadaly. Pamatuji doby, kdy řada naivních dívek až pozdě poznala, že narazit si italského milionáře není zas takové terno... někdy mu stačilo dát dohromady dvě tři průměrné výplaty a nemusel ani lhát. Jednu takovou zklamanou znám osobně.

Z pohledu Řecka je tedy pochopitelné, že bude svoje zadlužení řešit tradičním způsobem. Vlastně už řeší.
A tady možná někteří puntičkáři zvednou prst: tak moment - devalvací můžou odmáznout akorát vnitřní zadlužení, ne? Můžou přece znehodnotit jen svoji vlasní měnu.
Jistě, souhlasím. A to taky udělají - vlastně dělají.

Řecké dluhy a řecká měna mají jedno společné - euro. Takže řekové vlastně řeší svoje vnitřní zadlužení - budou prostě devalvovat svoji vlastní měnu. Čím níž euro dostanou, tím níž srazí svoje zadlužení.
A ostatní státy eurozóny? Jejich chyba, že jsou tak těsně napojené na řeckou měnu, ne? Když máte s někým společnou měnu, nesete s ním i jeho finanční rizika. Z pohledu Řeků se to dá vidět i takhle.

Ostatní státy eurozóny si to nenechají líbit, namítnete možná. Přece do toho mají taky co mluvit, a navíc jsou v přesile.

Jistě, i ostatní státy mají na svoji společnou měnu jistý vliv, a Řecko nemůže jen tak jednoduše devalvovat prostým vyhlášením změny kurzu. Musejí na to jít oklikou.
Pokud žijete ve svazku, kde jeden se jenom dře a druhý hýří, a uvažujete racionálně, víte kdy je čas říct "...a dost!!! Od teď každý za své."
Jenže když jde o euro, jde racionální a logické uvažování stranou.

Euro a realita jdou každý svojí cestou, a když už se náhodou potkají, euro radši hledí do výkladů.
Do projektu Euro už se investovalo tolik energie a prostředků, a někteří politici a jiní paraziti do něj vrazili tolik politického kapitálu, že obětují cokoli, jen aby ho udrželi v chodu třeba jediný den navíc. V momentě kdy euro zapadne, zapadne i jejich politická hvězda, a to, jak známo, je pro každého politického hráče víc než miliony mrtvol na bojištích. Mít na svém politickém pomníčku "Za jeho vlády padlo Euro" je noční můrou každého papaláše.
Taky nesmíte podceňovat houževnatost Řeků. Už několikrát v historii ukázali, že se dovedu postavit mnohem silnějšímu protivníkovi. Navíc v tom nejsou sami, ale mají daleko silnější spojence - Itálii, Španělsko, Portugalsko... těm taky oslabení eura přijde k duhu.

Nechápavé kroucení hlavou: ale jak můžou proti vůli ostatních znehodnotit měnu?

Jednoduše. Stačí jim dělat to, co dělají doteď - žít si nad poměry, a jednou za čas zaskočit do Bruselu pro stomiliardovou almužnu. Tam vykázat papírové dílčí uspěchy ozdravných kroků - bruselští pantáti spolknou všechno, jen když je naděje, že ještě chvíli zůstanou pantáty, a pomoc odkývnou. Však to nejde z jejich kapsy.

Když čtu o těch schůzích, vždycky si vzpomenu na schůzi studijního výboru ve filmu Marečku, podejte mi pero: "Ale ta čtyři mínus z rovnováhy na páce, to je taková první radostná vlaštovka..." - myslím, že bruselský optimismus se nese ve stejném tónu...

Efekt tohoto postupu je zjevný - euro oslabuje. Zatím jen nepatrně, ale je rozkolísané jak hrdinka argentinské telenovely. A díky velmi nestandardním postupům EU při snaze udržet ho nad vodou mohou Řekové hledět do budoucnosti s optimismem.
Budování eurovalů kolem pevnosti Euro vysiluje krizí už tak dost vysílené ostatní země, takže zanedlouho bude i v jejich zájmu, aby euro oslabilo.
Věřitelé jsou nuceni dobrovolně odpouštět část dluhů. Nejspíš to nedělají úplně zadarmo, ale někdo to nakonec bude muset zaplatit, a zase to bude na účet eura.
ECB skupuje bezcenné dluhopisy, respektive vyměňuje je za dluhopisy vlastní, zatím ještě důvěryhodné, protože když už nesežene peníze jinak, může si je vytisknout - což s velkou pravděpodobností udělá. Tady je to zvlášť nadějné, protože k roztočení inflačního víru má právě centrální banka ty nejúčinnější nástroje.

Takže Řekům teď jde jen o to vydržet co nejdýl. Stačí jim k tomu posilovat dogma o nepotopitelnosti Řecka a trpělivě čekat, dokud nedostanou věřitele na kolena. Politická reprezentace EU jim bude hrát do noty, protože každý odklad řešení je dostatečně pádným argumentem pro další odklad... věta když už jsme do toho vrazili tolik je nejpádnějším argumentem pro udržování všech neživotaschopných projektů.
Budou ho držet nad vodou, dokud v ní nebudou sami až po bradu... což ovšem nemusí nutně znamenat dlouho.

V podstatě se tady setkáváme s jednou z forem multikulturního obohacení. Řekové vnesli do finančního systému budovaného na bázi německé preciznosti trochu té jižanské bezstarostnosti. Nic víc, ni míň.
A jak už to u multikulturního obohacování chodí, časem převáží jedna kultura nad druhou a vnutí jí svoje hodnoty a svoje pravidla. Přitom nemusí nutně převážit ta, která se zpočátku zdá silnější a výkonnější.
V tom je ten největší půvab našeho fraktálně uspořádaného světa, kde na každém kroku, v každé oblasti a v libovolném měřítku najdete vždycky to samé.

A tak EU sice chrlí vize světlé budoucnosti, ale ve skutečnosti už začíná žít podle hesla vychutnejme si každý den, protože kdo ví co bude zítra...

p.s. - varování autora: při psaní tohoto článku byla použita nadsázka...

p.p.s. nadsázka neznamená něco, co je výš než sázka, stejně jako viceprezident neznamená víc než prezident...

p.p.p.s - pokud vám i tak něco z toho připadá reálné, je to důkaz, že i já se můžu mýlit...